Může povědět otci, co se jí děje za jeho zády, a vyvolat tak hádku, která by mohla vést až k rozvodu nebo k jejímu svěření do pěstounské péče, nebo může předstírat, že nemá ponětí, jak tomu obvykle říkala.
Megan už zjistila, že nejlepší, co může udělat, když sedí zamknutá ve sklepě, je myslet na něco jiného. Nejraději myslela na své přátele. Neměla jich mnoho, ale hodně pro ni znamenali. Jejími nejlepšími přáteli byli její dědeček, Vačinhinša a její kočka.
Zavřela oči. Pokusila se uklidnit a představit si je, jak stojí před ní nebo sedí vedle ní. Ta představa ji pokaždé zahřála u srdce, proto si ji vyvolávala vždycky, když byla nešťastná. Byl to jeden z jejích triků pro zvládání situací, kdy měla pocit, že je život nespravedlivý.
Megan měla dojem, že se jí něco otřelo o nohu, a uslyšela tichý zvuk ztlumený jejím svetrem.
Na okamžik ztuhla.
1 2 VZRŮSTAJÍCÍ PONĚTÍ
Všechno to začalo, už když byla malá. Přes den ji hlídala babička z matčiny strany, protože oba rodiče byli v práci. Rodiče její matky zastávali tradiční model, kdy manžel chodil do práce a žena zůstávala doma a snažila se nějak zabavit i potom, co si děti našly své partnery a odešly z domu. Paní Whiteová nikdy neměla vlastní přátele. Každý, koho znala, byl přítel nebo manželka přítele jejího manžela, takže když zemřel, nezůstali paní Whiteové prakticky žádní přátelé.
Paní Whiteová měla někdy dojem, že přímo cítí, jak z nudy a osamění začíná šílet.
Starat se o Megan během dne a příležitostně i v noci tak pro ni bylo darem z nebes. Paní Whiteová ráda tvrdila, že ji to zachránilo před zblázněním nudou, ale Megan si o mnoho let později často říkala, jestli nepřišla moc pozdě, aby stihla ten proces zastavit.
První náznaky, že něco je jinak, se objevily, když byla Megan ještě nemluvně. Začala brát hračky a ostatní předměty levou rukou, což bylo podle paní Whiteové velmi špatné znamení. Zpočátku jí paní Whiteová jen přendávala věci do pravé ruky a říkala ‚Levá ruka špatně, pravá ruka dobře‘, ale o několik týdnů později, když se Megan stále ještě ‚nenaučila‘ dělat věci správně, ji kromě připomenutí, že levá ruka je špatně, přes ni ještě plácla.
Jako každé dítě v tomto věku se i Megan po tak důsledném Pavlovově výcviku naučila používat raději pravou ruku. Babička měla obrovskou radost, že Megan reaguje na její výcvik tak dobře, a jednoho dne tu dobrou novinu vítězoslavně oznámila své dceři, která si ani nevšimla, že Megan teď bere věci výhradně pravou rukou, zatímco předtím dávala přednost levé.
Suzan, Meganina matka, tomu nepřikládala žádný význam. Věděla, že její matka má své ‚zvláštní způsoby‘, a byla k nim shovívavá. Co si však už nemohla pamatovat, bylo to, že je matka praktikovala i na ní, a nebýt toho, byl by z ní teď úplně jiný člověk. Především by byla levačka.
Suzan svému manželovi Robertovi neřekla, že Megan měla od narození tendenci používat víc levou ruku a že to z ní ‚vytloukli‘, protože jelikož byl sám levák a nebral tyhle zažité pověry tak vážně, nesouhlasil by s tím. Robertovo leváctví bylo ostatně jedním z důvodů, proč ho paní Whiteová neměla příliš v lásce, ale usoudila, že už je příliš pozdě na to ho a jeho duši spasit.
Vyzkoušela všechno, co bylo v jejích silách, aby Suzan zabránila se do Roberta zamilovat a nakonec si ho i vzít. Plísnila ji, zakazovala jí chodit ven, zarazila jí skrovné kapesné a dokonce ji zamykala v úklidové komoře pod schody.
„Nemůžu uvěřit, že by se moje vlastní dcera mohla chovat jako ty,“ křičela často a udeřila při tom do dveří komory, když šla kolem. „Museli mi tě v porodnici vyměnit. Přece se mi nemohl narodit někdo, jako jsi ty.“
Suzan měla štěstí. Měli doma jen zásobník na uhlí, a ne sklep, ale úklidová komora jí ještě i v pubertě připadala právě tak strašidelná. Nesnášela ji ze stejných důvodů jako teMegan sklep, navíc paní Whiteová své dceři říkala, že tam jsou určitě ‚démoni a běsi‘. V takových chvílích jí pak radila sednout si tiše do kouta a zakrýt si hlavu, ‚aby ji démoni a běsi neviděli‘.
Když se Megan naučila mluvit, brala to paní Whiteová jako své osobní vítězství. Suzan a Robert na tom podle ní neměli vůbec žádnou zásluhu, protože, jak ráda říkala svým přátelům, takzvaní ‚moderní rodiče‘ nemají na své děti čas a nebýt prarodičů, vyrostli by z příští generace ‚naprostí hlupáci‘.
Známí paní Whiteové už většinou věděli, jaká je, proto buď jen přikývli na zdání souhlasu, změnili téma nebo spěchali pryč, pokud to šlo. Konverzace často probíhala asi v tomto duchu:
„Ach, paní Whiteová, já myslím, že jste skvělá, když tak pomáháte své dceři s malou Megan… A jak se letos daří vašim begóniím?“
Malá Megan tedy byla ponechána napospas vrtochům své babičky, jelikož pan White už nebyl na světě, aby držel její nápady na uzdě, ačkoliv, jak se ukázalo, nebyla to tak úplně pravda. Někdy, když Megan seděla na zemi paní Whiteové u nohou, natáhla ruku s hračkou a podávala ji ‚dědovi‘.
Z počátku si paní Whiteová myslela, že se Megan jen spletla. Domnívala se, že ‚druzí prarodiče‘ motají její malé chráněnce hlavu, a jelikož jí tato metoda zafungovala už dřív, pokaždé když Megan natáhla ruku s hračkou a řekla ‚dědo‘, vzala si ji a řekla ‚babi‘. Později, když už začínala být zoufalá, říkala ‚Babi, Megan, ne dědo!‘ a mírně ji plácla přes nohu.
Ale ať zkoušela cokoliv, přimět Megan říkat jí ‚babi‘ místo ‚dědo‘ se zdálo být mnohem těžší než naučit ji používat pravou ruku. Megan také často mluvila o ‚kočičce‘ a vídali ji hladit vzduch a pochichtávat se u toho.
Když pak Megan začala té kočičce říkat ‚Vrr‘, přikládala to paní Whiteová jen příliš bujné dětské fantazii, ale zmínky o ‚dědovi‘ ji dál rozčilovaly. Jednou se zeptala Suzan, jak Megan říká Robertovým rodičům.
„Víš, Megan je tak roztomilá. Říká jim postaru, ‚stařenko a stařečku‘. Chtějí, abychom ji dali do evangelické školy, až bude dost velká, ale my s Robertem ještě nevíme. Co myslíš ty, mami?“
Paní Whiteová doufala, že Megan bude chodit do katolické školy, ale věděla, že je to jen zoufale málo pravděpodobné, protože levičák Robert ‚nevěří, že by se takto malým dětem mělo vnucovat náboženství – jakékoliv náboženství, maminko‘. Pche! Co on o tom věděl? Co o tom levičák mohl vědět?
Ale řekla jen: „Hlavně si dávej pozor, kam Megan nakonec pošlete. Určitě nechceš, aby chodila do některé z těch drsných moderních škol, kde levicoví učitelé neučí žáky respektu nebo neuznávají starou dobrou disciplínu, protože jinak by ti Megan mohla ještě před maturitou skončit v jiném stavu.“ Doufala, že slova ‚levicoví‘, ‚respekt‘ a ‚disciplína‘ vyvolají u Suzan příznivou odezvu, ale obávala se, že její dcera už zcela propadla Robertovým hloupým levicovým názorům.
Jediné, o co se teď mohla pokusit, bylo zastavit tu zkázu u Megan. Zkázu, kterou Robert a její dcera nechávali propuknout u té nebohé, roztomilé, ale snadno ovlivnitelné Megan. Měla velkou chuť zkusit ji zamknout pod schody, ale věděla, že kdyby se to dozvěděl Robert, bylo by to naposledy, co ji kdy nechali s Megan samotnou, a že by tím nakonec utrpěly obě.
V hloubi duše si však paní Whiteová dobře uvědomovala, že nesrovnatelně hůř by na tom byla ona a že by to možná nezvládla bez pobytu v léčebně.
Вы ознакомились с фрагментом книги.
Для бесплатного чтения открыта только часть текста.
Приобретайте полный текст книги у нашего партнера:
